nebo snad barevně italská?. jen pocit. pocitově napsaná, nemyšlená jako povídka. a také je na psancích /vše co je tady je i na psancích/

Když poklidně sbíhala schody v jedné z italských uliček, podpatky jejích bot vydávaly příjemný klepající zvuk. Tak jemný. A bezstarostný.
Obrátila svůj pohled na květináč plný barevných květin na jediném balkónu a šťastně se usmála. To už ale byla o několik schodů níže.
Sama její osoba byla oblečená do různých barev, nesladěných, přesto však ladících k sobě, a vyzařovalo z ní šílené štěstí. Tím se musel nakazit každý, kdo kolem ní prošel. Spíše – kolem koho prošla ona.

Seběhla schody, z posledního si poskočila na zem a tam se zatočila. Rozvířila se jí sukně, ruka se žlutou kabelkou se otáčela jen o chvilku později než celé tělo a ona nastavila tvář slunci, přičemž se zase usmívala.
Místní stánkař s ovocem a zeleninou – a hlavně skvělými pomeranči – se zasmál nad tou lehkostí a když se dotočila a rozhodla se lehkým, téměř tanečním krokem pokračovat v cestě, pokynul jí rukou. Na to ona udělala poklonu ala páže a oba se zasmáli. Proběhla kolem jeho stánku, do dlaně mu vtiskla papírovou bankovku a popadla jeden z jeho skvělých pomerančů. Přičichla k němu, opět se usmála a opět se roztočila.
Došla k dalším schůdkům, zase je seběhla, přičemž její podpatky tak příjemně klepaly na kamenné dlažbě, opět se podívala na jediný balkón s barevnými květinkami a usmála se. Její úsměv by mohl léčit. Z posledního schodu si znovu seskočila a pak poskakovala celou cestu až na nábřeží.
Tam se pozdravila se zmrzlinářem, zasmála se zvonivým smíchem až po okraj naplněným štěstím, opět se zatočila a vlasy se jí rozvířily.

Doběhla až na konec nábřeží a tam skočila do náruče snědému mladíkovi, kterému vtiskla polibek. Chytila ho kolem krku a on ji zvedl ze země. V jedné ruce stále měla pomeranč, v té druhé svou žlutou kabelku. Když ji mladík pustil, zvedla mu před obličej pomeranč. Přičichl k němu a usmál se. Natěšeně mu ho vtiskla do nastavené dlaně.
/"Pro tebe můj drahý."/ :)

.Layla#